Vystudovaná právnička Irena Dousková začínala jako básnířka – na počátku 90. let jí vyšla básnická sbírka Pražský zázrak (1992). Největší oblibě u čtenářů se ale těší její druhá próza, román Hrdý Budžes (1998), také zásluhou divadelního představení s herečkou Bárou Hrzánovou v hlavní roli. Na tento bestseller volně navazuje prózami Oněgin byl Rusák (2006) a Darda (2011). Irena Dousková působila také jako novinářka, v současné době je spisovatelkou z povolání. Její knihy byly přeloženy do jedenácti jazyků. V roce 2018 jí vyšla poslední novela Rakvičky.
Rozhovor s Irenou Douskovou:
„Češi nejsou lepší ani horší, než kdokoli jiný,“
říká spisovatelka Irena Dousková. Narodila se roku 1964 v Příbrami v herecké rodině. Vystudovala Právnickou fakultu UK, v diplomové práci se zabývala čarodějnickými procesy, ovšem jako právnička nikdy nepracovala. Vystřídala různá zaměstnání, většinou související s novinařinou. V současné době je na volné noze. Její příběhy nevyznívají moc optimisticky, ale strhnou hlubokým ponorem a spádem. Při čtení literární předlohy Hrdého Budžese a jeho pokračování, a zejména pak na jeho divadelních dramatizacích s Bárou Hrzánovou se sice nasmějeme do sytosti, ale zároveň i zde probleskuje všudy přítomná tragika našeho bytí. Autorka svým dílem vlastně konstatuje, že život nebývá spravedlivý a je třeba s tím počítat.
Mezi nejznámější díla Ireny Douskové patří: Hrdý Budžes (1998, 2002), Oněgin byl Rusák (2006), Darda (2011), Goldstein píše dceři (1997, 2006) – též namluvené jako audiokniha Arnoštem Goldflamem, básnická sbírka Bez Karkulky (2009) a další. Dosud poslední vydanou knihou je novela Rakvičky (2018). Divadelně zpracována byla díla: Hrdý Budžes (2002) – Bára Hrzánová za roli v této hře získala Thálii, Oněgin byl Rusák (2008) a Darda (2012). Také napsala náměty a scénáře k televizním pohádkám Micimutr a O pokladech.
S Irenou Douskovou budete mít možnost setkat se díky projektu Spisovatelé do knihoven v úterý 4. června 2019 v 18:30 hodin v Městské knihovně Veselí nad Lužnicí. Ještě před zmíněným autorským čtením a besedou máte možnost dozvědět se o Ireně Douskové něco bližšího z následujícího rozhovoru.
1. Pocházíte z umělecky založené a tvůrčí rodiny, Vaše maminka byla herečka, otec režisér, dědeček se staral o místní knihovnu, vedl kroniku. Podědilo některé z Vašich dětí umělecké sklony?
- Moje, už dospělé děti, nemají moc rády, když o nich někde vykládám. Radši chtějí vystupovat samy za sebe. Ale snad mohu prozradit, že dcera studuje scénografii na DAMU. Syn je, na rozdíl ode mě, docela šikovný muzikant. Nikoli profesionální, hudba patří k jeho koníčkům.
2. Svou první knížku jste prý „vydala“ již v pěti letech, vymyslela jste pohádku, bohatě ji ilustrovala, a pak jednotlivé listy sešila jehlou a nití. Máte toto své první dílo schované? Jaký byl děj pohádky?
- Pár takových starých sešitků mám. Jak to tak bývá, moje výtvory si schovávala hlavně maminka. Jedna z těch pohádek třeba začínala tím, že princ jede na lov, pronásleduje laň, zabloudí v lese, objeví se krásná víla a tak dále a tak dále… Nic originálního. Většinou samé nadějné začátky a téměř žádné konce, ale určitě to mělo dopadnout dobře.
3. Prý všechny své knihy píšete tužkou a až s první verzí knihy sedáte k počítači. Poté ale musíte velké množství textu přepsat, není to, zejména v dnešní době, trochu nepraktické?
- To je otázka zvyku. Ale ani já se bez počítače neobejdu. Sedám si k němu průběžně během celého psaní, nenechávám to až na závěr. Každý přepis už je zároveň jistou korekturou, takže to naopak docela praktické je.
4. Ve druhé polovině osmdesátých let jste spolu s Lucií Lomovou, dnes známou ilustrátorkou, Janem Reinischem a Petrem Ulrychem vytvořili spolek Li-Di (literatura-divadlo). Pořádali jste večery poezie, scházeli se po hospodách a probírali literaturu. Po listopadu 89 jste básničky z recese vytiskli na toaletní papír a vzniklo Kadění, později vydané knižně jako Pražský zázrak. Když jste tehdy pořádali večery poezie, jaká byla účast veřejnosti? A proč je podle Vás v dnešní době o hodně menší zájem o poezii než o prózu?
- Nikdo nás neznal, byli jsme nadšení začátečníci, kteří se už od dob gymnaziálních studií neustále o něco pokoušeli. Věnovali jsme tomu hodně času a energie, často právě na úkor těch studií. Dobře jsme se bavili a snili o tom, že z nás jednou budou literáti a umělci. Naše publikum tvořili zase hlavně studenti, přátelé a známí.
Poezie vždycky byla menšinovým žánrem, dnes ještě víc než kdykoli jindy. Lidé nejsou zvyklí ji číst, asi mají pocit, že je málo srozumitelná a že nepřináší nic, co by se bezprostředně dotýkalo jejich životů. Čtenářů ale ubylo všeobecně, hlavně mezi mladými. Jistou roli v tom samozřejmě hrají počítače a rychlost až zběsilost našich životů i toku informací. Obraz už dlouho dominuje nad slovem, ať se nám to líbí ne.
Rozhodně si ale nechci stěžovat, nemám k tomu důvod. Knížek, i těch od českých autorů, vychází neuvěřitelné množství. Je těžké zaujmout, ale to je normální a patří to k věci. Každý má možnost pokusit se prakticky o cokoli, nikdo mu v tom nebrání. Nerozhodují žádné mimoliterární důvody. Podstatná je ta svoboda, tak absolutní a bezbřehá, že to někoho paradoxně může až tížit.
5. O čem pojednává Vaše nejnovější dílo Rakvičky?
- Když to trochu zjednoduším, jedná se o příběh dvou sester a jedné prázdninové cesty, která dopadne trochu jinak, než bylo v plánu. Odehrává se v roce 1985, kdy to vypadalo, že se nic nepohne a nezmění ještě dalších třicet let, ale už to bylo jen pouhé zdání.
6. Váš tatínek pocházel z židovské rodiny, v 60. letech emigroval do Izraele a nechal tu Vaši maminku s Vámi jako tříměsíčním miminem. Z otcovy strany žádné příbuzné nemáte, protože všichni, vyjma jeho dědečka a babičky, kteří ale zemřeli dva roky po válce, zahynuli v koncentračních táborech. Vaše maminka přišla o práci, Vy sama jste měla problém dostat se na střední a pak i na vysokou školu. Své nejslavnější dílo Hrdý Budžes jste napsala, protože jste se dle Vašich slov, potřebovala vrátit ke svému dětství a vypořádat se s ním. Stejně tak Vaše předchozí dílo Goldstein píše dceři je částečně autobiografické. Viděno z dnešní doby, s odstupem delšího času, pomohla Vám tato dvě díla „vypsat se“ z nesnadného dětství?
- Já bych ten pohled trochu pootočila. Léta mého dětství a mládí pro mě prostě byla a zůstala jedním z důležitých zdrojů inspirace a do mých knížek vstoupila spíš spontánně, rozhodně to nebyl vědomý pokus o terapii. Konec konců ve dvaceti letech jsem ani neměla pocit, že bych ji potřebovala. Ale máte pravdu, že do jisté míry tak psaní může fungovat, to je známá věc.
Pokud jde o například o zmiňovaného Hrdého Budžese, s tím vypořádáváním jsem to myslela ještě trochu jinak, jako „vypořádávání se“ s tou dobou jako takovou. Poznamenala nás opravdu do hloubky. V tom směru máme co řešit všichni a řekla bych, že s tím ještě zdaleka nejsme hotovi.
7. Váš židovský původ nikdo na první pohled nepozná, zmiňuji to v souvislosti se současnou uprchlickou krizí, protože pokud má někdo jinou barvu kůže, je to zkrátka vidět na první pohled. Vidíte hrozbu v netoleranci české společnosti a v podstatě celé Evropy? V jednom z rozhovorů jste řekla, že „jsme bezohlední, ze řetězu utržení sobci“. Jací jsou podle Vás Češi v porovnání s ostatními národy?
- Myslím, že Češi nejsou lepší ani horší než kdokoli jiný. Snad jenom máme, i vzhledem k naší komplikované historii, větší problémy s chápáním sebe sama. Pořád jako bychom si nebyli jisti, kam patříme a jestli je naše samostatná existence vůbec oprávněná. Trpíme komplexem méněcennosti, což se projevuje buď zbytečným sebepodceňováním nebo naopak chvilkovými záchvaty přihlouplého velikášství, kdy máme pocit, že celý svět hledí jen a jen na nás.
Uprchlická krize je ale reálný a vážný problém. Evropa ho zatím není schopna uspokojivě řešit, lidé to cítí a ztrácejí důvěru v demokratické instituce. Obavy, částečně pochopitelné, pak někdy vedou k nesmyslné a nebezpečné hysterii. Nejde jenom o rasismus, je to celý komplex otázek, na který neexistuje jednoduchá odpověď.
O jak složitou záležitost se jedná, je mimo jiné vidět právě i na dnešním situaci Židů v západní Evropě. Opět se začíná zhoršovat. Antisemitismus ale tentokrát nepřichází jen ze strany krajní pravice, patří bohužel i do názorové výbavy statisíců muslimských imigrantů. To je třeba na rovinu říkat a nezavírat před tím oči. Spousta Židů, už jen kvůli své pohnuté minulosti většinou zastánců jakýchkoli uprchlíků, teď v obavách opouští například Francii. Útoky, samozřejmě nejenom na Židy, se množí i v Německu…
8. Existuje něco, čeho byste ještě jako spisovatelka chtěla dosáhnout?
- Na tom se ani po letech nic nezměnilo. Snažím se pořád o to samé – napsat dobrou knihu. Člověk pokaždé začíná od nuly.
Ireny Douskové se ptala Michaela Jindová, Kulturní dům Veselí nad Lužnicí
Délka akce: 90 minut
Rok výroby: 2019
Datum lokální premiéry: 4. červen 2019
