SPISOVATELÉ VE VESELÍ – JÁN ŠTIFTER

Autorské čtení, beseda, autogramiáda a prodej knih. Pořádá Městská knihovna Veselí nad Lužnicí.

Víceúčelový sál KD od 18 hodin, vstupné: dobrovolné.

Rozhovor s Janem Štifterem

Nejvíc se budou ptát, až tady nebude nikdo, kdo by jim dokázal odpovědět.

Říká o svých čtyřech dětech rodák z Českých Budějovic, spisovatel a novinář Jan Štifter. Proto pro ně i pro ostatní píše romány inspirované reálnými místy a skutečnými osudy lidí, Jihočechů, často čerpá právě ze vzpomínek svých předků, aby jejich osudy nebyly zapomenuty.

Vystudoval kulturní dějiny na Fakultě filozofické univerzity Pardubice. Pracoval v redakcích Mladé Fronty Dnes a Lidových novin, působil jako šéfredaktor týdeníku Sedmička. Je šéfredaktorem čtvrtletníku Barbar!, lifestylového magazínu, který založil v roce 2013. Je iniciátorem a organizátorem literárního festivalu Svinenské čtení, který založil v roce 2021. Dalším jeho projektem je Svinenské století, v jehož rámci mapuje osudy pamětníků v Trhových Svinech a okolí.

Dále dlouhodobě spolupracuje s Institutem pro památky a kulturu a s Českým rozhlasem České Budějovice, pro které píše povídky. V rozhlase byla načtena na pokračování jeho nejúspěšnější novela Café Groll, ta se dočkala zpracování též v Jihočeském divadle. Román Sběratel sněhu, oceněný cenou čtenářů v literární ceně Česká kniha 2019, se dočkal stejně jako Café Groll polského překladu.

Dosud vydal šestnáct knih. Debutoval v roce 2014 románem Kathy, příběhem ženy, jež žije ve spokojeném manželství s šumavským Němcem. Po válce je však postavena před rozhodnutí, co je důležitější: manželský slib, národnost, odvaha či čest?

Dosud poslední knihou je Partie krásného Rudiho inspirovaná rodinnou legendou na pomezí vzpomínek a fantazie svého dědečka Rudolfa.

Autorské čtení, beseda, prodej knih a autogramiáda Jana Štiftera se uskuteční v Kulturním domě Veselí nad Lužnicí v úterý 7. října 2025 od 18 hodin. Přijměte pozvání následujícím rozhovorem.

1. Své knihy zasazujete do jihočeských reálií a jsou zde popisovány skutečné osudy tehdy žijících lidí. Většina osudů běžných lidí je přece nezajímavá nebo ano?

Neexistuje nezajímavý osud. Obzvlášť u lidí, kteří prožili většinu života ve 20. století. Příběhy „malých lidí“ jsou to, co mě vždycky zajímalo – a vlastně silněji než osudy známých tváří, řekli bychom osobností. Vyrůstal jsem na příbězích od babičky a dědy, na jejich vyprávění, to mě výrazně formulovalo a čerpám z toho dodnes.

2. Jak velkou část knihy vždy zhruba zabírá Vaše fantazie?  

To je u každé knihy jiné – třeba Sběratel sněhu je smyšlený příběh, umístěný do reálných kulis Českých Budějovic. Paví hody zase reflektují příběh mého pradědečka a jeho syna Jendy, tam jsem se snažil věrně držet skutečností, teprve když jsem narazil na nějaké bílé místo, musel jsem domýšlet. Často taky propojuji jednotlivosti z řady životů: z deseti lidí udělám v románu nebo povídce jednoho.

3. V jednom rozhovoru z letošního května jste řekl, že by již brzy měla vyjít Vaše kniha Budějovické století, zatím jsem nedohledala, že by již vyšla. Prý to bude deset rozhovorů s pamětníky. Přibližte nám, koho a nač jste se ptal?

Budějovické století navazuje na mé publicistické knihy, na knihy rozhovorů. Začal jsem s tím před časem v Trhových Svinech, vyšly tak dva díly Svinenského století. Podobně jsem se pak zaměřil na malou vesničku Petříkov v oblasti Novohradska, vyzpovídal jsem zdejší nejstarší. Nakonec jsem si řekl, že by stálo za to dát příležitost Budějčákům. Nechat si vyprávět právě ty obyčejné životy, všední záležitosti z města, protože pro nás už všední nejsou: už jen ti nejstarší si pamatují třeba plovárnu na Palackého náměstí, mizí svědci a účastníci 2. světové války. Baví mě zaklepat u jejich dveří, prožít s nimi jedno odpoledne, nechat je mluvit, protože každý vypráví jinak, akcentuje jiné záležitosti. V Budějovicích jsem vybíral, ale to byli lidé z různých částí města a s odlišnými osudy: jeden pamětník je z vily, další ze sirotčince. Dohromady to skládá zajímavý příběh krajského města, postavený na 10 svědectvích.

4. Ve své dosud poslední knize Partie krásného Rudiho popisujete osudy své rodiny, a hlavně svého dědečka Rudolfa Wortnera. Který si přál, aby byl oslovován Krásný Rudi. S touto knihou Vám pomohla umělá inteligence, řekněte jak?

Chtěl jsem odvyprávět rodinné legendy: to, co nás skutečně formovalo. Zaznamenat příběhy, které se u nás tradují, a nejstarší vznikly ještě v 19. století, dodnes jsou v naší ústní tradici. Ale my je přirozeně zapomeneme, odneseme si je sebou. Proti tomu jsem postavil tuhle knihu: je časovou konzervou, zdrojem, ze kterého můžeme čerpat, až se budeme ptát, kdo jsme a kdo byli ti před námi. Umělá inteligence mi dovolila historky vizualizovat. Protože jsem měl představy, jak ty události vypadaly – třeba souboj mého pradědečka s medvědem. Čím jsme dál od téhle legendy, tím je medvěd větší. A to reflektuje i ilustrace. Do knihy pak ještě vstoupila skutečná a hmatatelná ilustrátorka Sabina Třešková, která ji výtvarně doladila, takže je to knížka, která mi osobně dělá v téhle době skutečně velkou radost, taková knižní lahůdka.

5. Wortnerův dům, ve kterém sídlí Alšova jihočeská galerie v Českých Budějovicích, patřil Vašim předkům?

Ano, i tomu se v Partii krásného Rudiho věnujeme, jedna z větví rodu Wortnerových koupila v polovině 19. století Wortnerův dům. Ten rod pochází historicky z Rakouska, po třicetileté válce přišel do Trhových Svinů, dnes jeho potomci žijí po celé zemi, včetně Budějovic.

6. Vašemu pradědečkovi se říkalo Tarzan, protože prý přepral medvěda. Popište nám tuto historku.

To je událost, o které jsme si doma hodně vyprávěli – Tarzan se jmenoval Václav Janeba, žil v Horním Jelení u Pardubic, byl statný, silný a statečný. Když přijel cirkus a vyhlásil soutěž o peníze, postavil se Václav medvědovi a vyhrál. Ta přezdívka to celé symbolizuje. Scénou s medvědem začíná román Paví hody, který zase naznačuje, že každý chlap se v životě potřebuje postavit medvědovi: ať je to skutečné zvíře, totalitní mašinérie nebo vlastní svědomí.

7. Váš do této doby zatím nejúspěšnější román je Café Groll, což je milostná romance z českobudějovických nevěstinců a mladém lékaři, který za první republiky na tyto lehké dívky dohlížel. Román je zasazen do roku 1920, v roce 1922 pak byly veřejné domy zakázány. V jednom rozhovoru jste řekl, že v tehdejší době zde bylo 120 kaváren, vináren a sklepů, které sloužily jako veřejné domy. Přišlo mi to strašně moc, bylo to takto i v jiných českých městech? Bylo všude tolik veřejných domů?

Těch klasických bordelů bývalo v Budějovicích kolem pěti. Ale 120, 130 podniků se tu prezentovalo jako podniky s dámskou obsluhou. Což slibovalo zážitky ve sklepě na pivních sudech nebo na dvorku v maringotce. Na přelomu 19. a 20. století takhle fungoval celý region střední Evropy. Budějovice měly zvláštní postavení v tom, že se v nich koncentrovaly tisíce vojáků v kasárnách, a ti kluci uživili většinu zdejších podniků, protože je majitelé z velké části zřizovali právě poblíž kasáren. Budějovice v tomhle smyslu nejsou nijak unikátní, jen tu o téhle historii otevřeně mluvíme. Dělávám také historické vycházky, kde ukazuji, kam naši pradědové chodili do podniků za našimi prababičkami.

8. Ještě ke Café Groll, v jednom rozhovoru jste zmínil, že profesor na prostitutku vydělával den, nádeník dva. Kolik tedy stála lehká žena v přepočtu na dnešní peníze?

Přepočítává se to velmi složitě, protože bylo možné koupit si holku za jednu zlatku, ale taky třeba za padesát. Poměry se také měnily. Pro holky to byla lákavá živnost: pomocná síla v kuchyni si přišla na nějakých 200 zlatek ročně, ale holka v nevěstinci si vydělala klidně pětkrát tolik.

9. Ve své knize Krajina roztavených zvonů popisujete epidemii cholery v Trhových Svinech před dvěma sty lety. Řekl jste, že jste si při psaní příběhů lidí v této knize uvědomil, že lidé jsou pořád úplně stejní, jen se mění kulisy našich životů. Opravdu jsme stejní? A v čem jsme naopak jiní? Např. dříve se lidé chodili dívat na popravy, to by přece dnešní lidé nedali.

Vy jste se skutečně připravovala, máte načtené rozhovory, díky za to. Myslím, že kdybychom dnes popravovali, a ještě k tomu veřejně, určitě by se tam lidi ani nevešli, kolik by se jich přišlo podívat – pořád by to byla show. Nedávno jeden kolega vydával knihu o budějovických vraždách, doplnil ji fotkami, říkal jsem si, že tohle si přece nebude chtít nikdo prohlížet, a stal se z toho knižní hit budějovického knižního léta. Ale k choleře, která postihla jižní Čechy na začátku 30. let 19. století – stejně jako naše generace postižená covidem, ani ta tehdejší nevěděla, co se děje, co se stane, jak se připravit, jak reagovat. Lidé mezi sebou šířili fake-news, stejně jako my před pár lety, jen jsme to měli snazší díky internetu a sociálním sítím. Ne, opravdu se neměníme.

10. Ve své knize Sběratel sněhu líčíte příběh Dominika, který vidí duchy lidí, kteří dříve obývali budějovický lágr. Věříte, že nedořešená minulost, duše „uvězní“ v našem světě? Řekl jste: „Svět vnímám jako prostranství, o které se dělí živí a mrtví.“ Máte Vy sám osobně zkušenost s duchy? Proto jste si zvolil takové téma pro Vaši knihu?

Setkal jsem se se spoustou lidí, kteří něco viděli. Nemám důvod jim nevěřit, jsou to mí přátelé, důvěryhodní lidé. Když byl syn malý, taky vyprávěl, že u nás bydlí Venoušek, a všichni jsme věděli, že je to bratr mé babičky, tomu jedinému se takhle říkalo, to jméno zapadlo, ale syn najednou přišel a popisoval, že vídá chlapce, dokonce ho dohledal na starých fotografiích. Věřím, že na spoustu věcí nedohlédneme, protože to neumíme, a taky si myslím, že to jednou pochopíme, až naposledy zavřeme oči, protože pak to teprve všechno docvakne.

11. Řekl jste, že „Děti máme půjčené na dvacet let.“ Věříte, že život, který žijeme, není první a ani poslední?

Těmi vypůjčenými dětmi jsem myslel skutečnost, že v první řadě musíme budovat vztahy se svými partnery, protože to je náš primární vztah, s parťákem, se kterým bychom měli zestárnout. Děti bychom v jejich dospělosti měli nechat odejít, žít si svůj život, s někým jiným. A co se týká prvního a posledního života – jako křesťan věřím, že tam za obzorem číhá přesně to, co čekáme. Pro někoho nic, pro jiného nebe, pro dalšího návrat do dalšího života. Nic z toho mi nepřijde špatně, pokud je o tom člověk přesvědčený, víra mu dává klíče od těch správných dveří.

12. Ve své knize Paví hody popisujete osudy obyvatel Horního Jeleního první poloviny 20. století, kteří pořádali paví hody. Pávi se asi běžně nejedli nebo ano?

Paví hody, to byla taková zvláštní slavnost, při které se sešla velká část obce, společně pobyli a najedli se. Říkali, že jim na stole leží pávi – ale co to bylo ve skutečnosti, je jedna z point románu.

13. Ve své knize Světlo z Pauliny popisujete zaniklou jihočeskou osadu Paulinu. Kde se nacházela? A proč jste si vybral právě tuto zaniklou osadu? A kde vzala takový poetický název?

Paulina nebo také Pavlína leží kousek od Pohoří na Šumavě v Novohradských horách. Je to místo, kde někdo kdysi přetnul čas, když vystěhoval lidi a zbořil jejich domy. Dneska je tam les, šumí tam potok, ale pořád tam jsou stopy lidské existence přítomné. Rádi tam chodíme s rodinou na výlet. Přivíráme oči a představujeme si, jak to tam mohlo vypadat dřív. Neexistuje žádná fotografie. Jméno dostala Paulina po člence rodu Buquoyů, kterým tenhle kus světa kdysi patřil. Dneska ten kout uchvacuje tichem a klidem.

14. Ve své knize Za tichem – Novohradské hory popisujete místa, kde se duše může nadechnout. Jak podle Vás vypadají taková místa a kde je najdeme?

Za tichem se jmenuje nová edice nakladatelství Motto, které mě oslovilo a připravil jsem pilotní díl, Novohradské hory. Pak vyšlo třeba Křivoklátsko nebo Český les. Tyhle knihy jsou osobní průvodce: vyprávíme, proč to tam máme rádi, co jsme tam zažili, jak jsme sami propojení s místy, a akcentujeme krajinu bez lidí. Protože pořád ještě někde je. Jedno z těch míst je právě třeba Paulina: sáhněte po knížce a vydejte se o víkendu tím směrem, je tam krásně za každého počasí.

15. Věnujete se tvorbě rodokmenů, v tom svém jste se dopátral, že jste příbuzný se spisovatelem Adalbertem Stifterem. Do jakého století máte vypracovaný svůj rodokmen?

Že jsme příbuzní s Adalbertem, se u nás v rodině vyprávělo, ale nikdo nevěděl jak, nakonec jsem si ho v rodokmenu propojil, část našeho rodu pochází z Horní Plané, máme s Adalbertem Stifterem stejné předky. V našich končinách lze pátrat do 17. století, s menšími přesahy do století 16. Je to až úsměvné, když si uvědomíme, že člověk je tu asi dva miliony let. Sestavování rodokmenů na zakázku se ale dnes věnuji úplně okrajově, nemám na to už tolik času.

16. Bylo nějaké pátrání po předcích obzvlášť složité a lze předky vypátrat vždy?

Záleží především na tom, odkud vaše rodina pochází, jak jsou dostupné matriky, do kterých se zapisovala narození, zaznamenávaly svatby a skony. Dnes už v Česku pracujeme s digitalizovanými materiály, takže můžeme listovat knihami v klidu doma. Samozřejmě vrážíme do bílých míst: někde vyhořela fara, jindy se zase dítě narodilo jinde, než bychom předpokládali, lidé taky měnili příjmení, když se přistěhovali do nové chalupy. Bývá to dobrodružství.

17. Kdy jste si řekl, že se stanete spisovatelem?

Už kdysi dávno, myslím, že v domku Adalberta Stiftera v Horní Plané, když jsme se tam byli s rodiči podívat, Stifter tam má takové milé šumavské muzeum – stál jsem tam před jeho bustou a říkal si, že Stifterovi píší, aspoň tak si to zpětně představuji, určitě jsem k tomu měl sklony vždycky. Někdo kope do míče, jiný si maluje, já si psal. Ale první knížku, nebo spíš knížečku Kathy jsem vydal až ve 30 letech. Od té doby se ta kola točí a já píšu dál.

18. Na čem v současné době pracujete?

Právě teď, po létě se pouštím do nového románu. Nosím ho v hlavě roky, měl by se odehrávat na Lipně, propojí několik časových linií.

19. Pozvěte na Vaše autorské čtení do Kulturního domu Veselí nad Lužnicí.

Těším se na vás – do Veselí dorazím 7. října, od 18 hodin budu vyprávět o svých knihách v kulturním domě. O holkách z Café Groll, pradědovi Tarzanovi i krásném Rudim. Tak na viděnou!

S Janem Štifterem připravila Michaela Jindová, KD Veselí n. L.