JOSEF PECKA – TOULÁNÍ ZTRACENOU ŠUMAVOU

Beseda a promítání fotografií se spisovatelem a průvodcem Josefem Peckou o zaniklých vesnicích na Šumavě. Pořádá Městská knihovna Veselí nad Lužnicí.

Víceúčelový sál KD od 18 hodin, vstupné: dobrovolné.

Rozhovor s Josefem Peckou

Jako mladý si výjimečnost Šumavy neuvědomoval a bral ji jako samozřejmost, teď tu průvodcuje

Josef Pecka pořádá celodenní výlety až šestnáctkrát za měsíc, publikuje, dělá přednášky s promítáním, podílí se na vzniku naučných stezek a expozic. Narodil se a vyrůstal na Šumavě. Jeho tatínek pracoval jako mistr na huti ve sklárně v Lenoře. V Praze složil i státní zkoušku z ochrany a tvorby krajiny při Vysoké škole zemědělské. Deset let žil v Praze, a poté se vrátil zpět na Šumavu, konkrétně do kraje pod Javorníkem. Vystřídal řadu zaměstnání, pracoval třeba jako zedník či stavbyvedoucí. V současné době pracuje jako profesionální průvodce Šumavou díky projektům Národního parku Šumava – Průvodci divočinou a Dostupná Šumava – tento projekt zpřístupňuje Šumavu, mimo léto, aby tu nebylo tolik turistů, tělesně postiženým nebo důchodcům, neboť autobus je doveze i na místa, kam se autem nesmí a kam by sami již nedošli. O Šumavě též publikuje, dosud vydal knihy Toulání Šumavou a Pošumavím 1 a 2, Toulání ztracenou Šumavou, Toulání za šumavskými sklárnami a spolupracoval na knihách Tajemství šumavských vod. V publikacích volí často záměrně cesty, které vedou na méně vyhledávané, přesto atraktivní lokality a zabývá se též zaniklými obcemi. Pátrá v archivech a texty vždy okoření místními historkami a pověstmi. Vše je doplněno vlastními fotografiemi a ručně malovanými mapami. U každého výletu je QR kód, který po načtení navede na zákres trasy do veřejné mapové aplikace. Nic nevzniklo od stolu, všechny trasy osobně prošel.

Přijďte na přednášku Toulání ztracenou Šumavou do Kulturního domu Veselí nad Lužnicí, která se uskuteční v úterý 25. listopadu 2025 od 18 hodin. O Šumavě a Josefu Peckovi se dozvíte více na přednášce a již nyní i z následujícího rozhovoru.

1. Proč jste se stal průvodcem po Šumavě? A jak dlouho se již průvodcováním zabýváte?

Po Šumavě se toulám od mala. Ale až po roce 1989 jsem mohl začít navštěvovat místa, která byla do té doby obyčejnému smrtelníkovi nepřístupná. Často jsem o některých místech neměl vůbec žádné informace, chyběla česká literatura. Když se naskytla možnost, půjčoval jsem si rodácké knihy, překládal do češtiny a postupně se o této části Šumavy dozvídal více. Zúčastňoval jsem se i různých akcí či vycházek a získával ucelenější přehled o krajině a jejích bývalých obyvatelích. Když později Národní park Šumava pořádal školení budoucích průvodců po NP a CHKO, přihlásil jsem se a poté začal i průvodcovat. To bylo někdy během roku 2010.

2. Podle čeho si vybíráte místa, na která zavítáte se zájemci jako průvodce?

Průvodcuji jednak v projektu NP Šumava – Průvodci divočinou – tam jsou pevně dané termíny, trasy a maximální počty účastníků. Tam si lidé tyto vycházky kupují v e-shopu na stránkách NP. V Dostupné Šumavě to je obdobné. Při soukromých vycházkách zájemcům nabídnu trasu – např. kolem řek, na vrcholy známých kopců, kolem rašelinišť, do míst zaniklých obcí a zákazník si pak trasu vybere sám. Samozřejmě se domluvíme i na délce trasy a její náročnosti, místě a času srazu a ceně.

3. Jakým způsobem pátráte po zaniklých obcích?

Dnes o zaniklých obcích existuje již spousty literatury. Jak na internetu, tak v papírové podobě. České i německé. Konkrétní souřadnice zaniklých objektů třeba zjistím porovnáním kreslených mapek z rodáckých knih s ortofotomapou z poválečných let. Takže v terénu nemusím pozůstatky staveb složitě hledat, ale jdu už k bývalému stavení podle konkrétních zeměpisných souřadnic.

4. Povězte nám nějaký zajímavý příběh konkrétní zaniklé obce.

Zajímavé osudy mají všechny zaniklé obce. Některé ale nebyly zničeny z důvodů vzniku hraničního pásma, ale jen z prostého důvodu, že v nich nikdo nechtěl bydlet. Jednalo se třeba o obec Cudrovice u Volar nebo osadu Mílov u Kašperských Hor.

V roce 1365 patřil Mílov pod správu hradu Kašperk. Od roku 1584 pod panství Kašperské Hory. Osada byla založena na staré silnici mezi Kašperskými Horami a Vimperkem. Tato silnice vedla z Vimperka přes Křesánov, Velký Zdíkov, Masákovu Lhotu, Sedmihradský mlýn (Bláhův), Říhov, Studenec, Mílov, Weihermühle, do Kašperských Hor.

Nova silnice, tak jak ji známe dneska, byla postavena až roku 1874, do té doby byl veškerý provoz veden přes Mílov. Význam silnice zachycuje třeba zpráva z nicovské farní kroniky, kterou sepsal lokalista August Zettl: „28. 5. 1806 cestoval princ Rainer (stár 23 let), bratr císaře Františka a syn zemřelého císaře Leopolda, přes nicovskou farnost v doprovodu některých hrabat. Ve vesnici Mílov jsem měl to štěstí ho vidět, i s ním mluvit v poledne mezi 11 a 12 hodinou.“

Po vybudováni nové okresní silnice byla obec izolovaná.  V Mílově byl tzv. Zechgraben (strouha s vodou), která přebytečnou vodu usměrňovala po cestě směrem na Bajerov. Vlastníci pozemků z ní zavlažovali své louky podle daného harmonogramu. V Mílově byla také velmi krásná kaple zasvěcená Janu Nepomuckému.

Zajímavé je, že náves v Mílově, včetně kaple, je velmi podobna té v Opolenci: čtvercová náves a kaplička se stejným tvarem střechy. Po vyhnání německých obyvatel sebrali novoosídlenci vše, co se dalo použít. V roce 1959 vyhodila armáda do povětří zbývající ruiny domů a kapli. Ze staré cesty je dnes turistická stezka. V roce 1997 postavili obyvatelé Nicova na základech kaple památník připomínající bývalou vesnici. Název vesnice se v dokumentech měnil. Pozdější název vznikl nejspíše zkomolením nářečím původního Mühlau (Au über den Mühlen = louka nad mlýny). Pod bývalým Mílovem stál totiž Plánský mlýn (Planskermühle).

Stávala zde i pazderna čp. 14. Na katastru Mílova stály i domy až při hranici s Popelnou čp. 19 a čp. 20 (Stoawies). Čp. 19 byl malý dřevorubecký domek (Holzhauserhäusl), patřící městu Kašperské Hory. Byl tam postaven poblíž hájenky Frejd (Freid; Gmoareith), když hajný odmítl na hájence ubytovat dřevorubce.

5. Baví Vás více průvodcování nebo publikační činnost?

Jak kdy. V lese si člověk víc odpočine. Účastníkům vycházky povídám vše uvolněně, možná i lidověji. A večer mě bolí nohy. U počítače musím do textu vše pečlivě formulovat a večer mě bolí záda.

6. Jak Vás napadlo začít do svých knih ručně malovat mapy?

Viděl jsem to ve vícero starších průvodcích a líbilo se mi to. I když nejsem žádný grafik.

7. Váš tatínek byl sklář a Vy jste napsal knihu Toulání za šumavskými sklárnami. Myslíte si, že české sklárny mají šanci přežít?

Takové velké sklárny jako byla Lenora asi ne. I v sousedním Bavorsku zanikají. Naše sklo nahrazuje levnější, ale i méně kvalitní, z Číny. Možná i dnešní konzument nekouká třeba na nápojové sklo jako na umělecký předmět, ale jako na nějaký jednorázový obal, který po pár použitích vyhodí. Doposud ale na Šumavě i v Bavorském lese fungují drobné hutě, kde se sklo upomínkové ale i užitkové dělá stále. Příkladem může být sklářská huť Jiřího Kozla nad Vimperkem, sklářský ateliér Jana Gábora v Sušici nebo sklářské dílny v Mauthu, Riedlhütte nebo Frauenau.

8. Se Šumavou jsou spojené různé legendy např. o bludičkách, ty jsou častým tématem, naposledy se jimi zabývala ve svém mysteriózním thrilleru Ignis Fatuus, jež vyšel v loňském roce, spisovatelka Petra Klabouchová. Řekněte nám o této legendě a ještě např. o nějaké podle Vás další zajímavé. Věříte jim?

Šumava je plná různých strašidel a potvor, které se objeví vždy, kdy je nejmíň čekáte 😊A samozřejmě se potom objevují i v pověstech a příbězích. Stačí si přečíst pověsti od německy píšících autorů Hanse Watzlika nebo Josefa Blaua. Nedávno vyšel úžasný soubor lidových pověstí ze střední Šumavy od Hanse Kollibabeho. Dokonce si můžete prohlédnout výtvarně ztvárněná strašidla v knize Josefa Váchala Přírodopis strašidel. Kdo by ale neznal příběhy s kousky, které lidem prováděl Stilzel nebo Divoká honba. Mezi současné autory zabývajícími se šumavskými pověstmi patří třeba Ondřej Fibich.

9. Bludičku prý viděl alespoň jednou za život každý Šumavák, Vy také?

Na mě mají bludičky spadeno neustále. Ale já jim jako průvodce přeci nemohu podlehnout.A šumavská rašeliniště znám, takže mne žádná bludička nemůže svést z cesty.

10. Ztratil jste se někdy na Šumavě?

Na Šumavě ani zabloudit nejde. Akorát občas vyjdete někde úplně jinde, než jste čekali.

11. Kterou část Šumavy máte nejraději?

Mám hodně rád právě ty rašeliniště nebo divoké potoky a říčky i ledovcová jezera. Rád chodím kolem Křemelné nebo Losenice. Nejhezčím šumavským kopcem je pro mě Luzný. Žádný jiný šumavský kopec nemá kolem vrcholu kamenné moře.

12. Popište Šumavu slovy, která ji podle Vás nejvíce vystihují.

Lesy. Voda. Vrcholy. Rašeliniště. Ale i tetřev či hořec šumavský. Koloběh života a smrti. Křivdy předválečné, válečné i poválečné.

13. Pozvěte na Vaši přednášku do Kulturního domu Veselí nad Lužnicí.

Popovídáme si o životě na staré Šumavě, o její historii, prohlédneme staré fotografie, soukromé i od známých fotografů. Zavzpomínáme na starou Šumavu při pohledu na grafiky šumavských obdivovatelů. Přečteme si ukázky z veršů šumavských autorů.

S Josefem Peckou připravila Michaela Jindová, KD Veselí n. L.