Přijďte si poslechnout, co ji přivedlo do Afriky a jak se od dobrovolnictví dostala k psaní románů z afrického prostředí. Její poutavé vyprávění o Keni s fotografiemi a videem je doplněno prodejem knih a originálních afrických šperků, které vyráběli lidé z nairobských chudinských čtvrtí.

Víceúčelový sál KD od 18 h, vstupné dobrovolné.

ROZHOVOR S HANOU HINDRÁKOVOU

Afriku mám v srdci, a tudíž neplánuji posílat hrdiny svých knih na jiný kontinent. 

Nejsou to ovšem jen romantické příběhy popisující krásy Afriky. Její knihy mají osvětový charakter a seznamuje nás v nich také s problémy, které tento kontinent trápí. Píše o věcech, o kterých mnohdy ani nevíme a už vůbec by nás nenapadlo, že se ve 21. století stále ještě někde dějí. Spisovatelka, cestovatelka, majitelka nakladatelství Africké příběhy a zakladatelka projektu Dárky s myšlenkou Hana Hindráková. Narodila se v Trutnově. Za vysokoškolských studií se přestěhovala do Prahy a již tehdy začal její zájem o africký kontinent. Po studiích založila neziskovou organizaci Fair, z. s. a přes deset let působila jako dobrovolnice, kdy se v rámci rozvojové spolupráce několikrát dostala do africké Keni. Tu si natolik zamilovala, že se stala hlavním tématem pro její beletristické knihy. Již její debut z roku 2012 Děti nikoho se zařadil mezi nejprodávanější knihy nakladatelství Alpress v únoru 2013 a byl nominován do užšího výběru dvaceti knih na knihu roku 2012 na Databázi knih. Vzápětí s rukopisem knihy Karibu Keňa vyhrála v roce 2012 soutěž Mám talent pořádanou nakladatelstvím Euromedia. Následovaly romány Dobrovolnice, Očarovaná, Lovci lebek, Smrtící byznys, Nezlomný, Svítání nad savanou, Bouře nad savanou, autobiografický cestopis Můj africký příběh s podtitulem Cesta za snem, román Obchodníci s dětmi a letos v únoru slavnostně pokřtila svoji nejnovější knihu Africké noci. Kromě cestování po Africe miluje cestování obecně, společenský tanec, čtení, turistiku a besedy se čtenáři. V současné době žije se svou rodinou v Brdech.

Přijďte na poutavé vyprávění Hany Hindrákové o Keni s fotografiemi a videem, které bude doplněno prodejem knih a originálních afrických šperků od lidí z nairobských chudinských čtvrtí v rámci projektu Hany Hindrákové Dárky s myšlenkou. Povídání, beseda, autorské čtení, autogramiáda, prodej knih a dalších předmětů proběhne v úterý 10. března od 18 hodin.

1. Jste první česká spisovatelka, jejíž knihy vycházejí v Keni. Jak se Vám to podařilo? Jste v Keni „slavná“?

Musím přiznat, že vlastně stále nemohu uvěřit tomu, že se to podařilo. Ta pravděpodobnost úspěchu byla totiž velmi malá. Jsem ráda hlavně kvůli Josephovi, jehož příběh kniha Nezlomný vypráví. Díky tomu, že kniha vyšla v angličtině, získal spoustu sponzorů pro své centrum pro děti ulice. A nejen z Keni, ale i z Německa, Španělska, Itálie a dalších zemí, kde si lidé tu knihu díky anglickému překladu mohli přečíst. Nemyslím si, že bych byla v Keni slavná a upřímně, ani o to nestojím. Píšu o tématech, která nejsou vždy úplně „bezpečná“ a přijde mi lepší zůstat v ústraní.

2. Být spisovatelkou prý byl Váš dětský sen. Máte schovaný svůj první spisovatelský počin?

Ano, psát knihy byl můj sen už od dětství. Svůj úplně první "román" (raději bych to nazývala příběhem, proto ty uvozovky) jsem napsala v deváté třídě. Jmenoval se Láska z vandru a byl z trampského prostředí. Já jsem tehdy hodně jezdila s trampy a člověk píše o tom, co zná. Rukopis mám schovaný v šuplíku v nočním stolku, a občas ho vytáhnu. Beru ho totiž s sebou na besedy pro děti, kde jim vyprávím o spisovatelské profesi.

3. Můžeme říct, že Afrika je krásná země, ale život je tam nejtěžší na světě?

Afrika není země, ale kontinent s 54 různými státy, a v každém z nich je situace jiná. To je častý omyl, se kterým se setkávám, že lidé vnímají Afriku jako jeden homogenní celek. Keňa je jiná než Ghana, Etiopie je jiná než Jihoafrická republika. Co se týče obtížnosti života, záleží na mnoha faktorech. V některých částech kontinentu je život extrémně náročný, protože tam je chudoba nebo politická nestabilita. Ale v jiných částech mohou lidé žít relativně pohodlně. Keňa, o které nejvíce píšu, je zemí velkých kontrastů. V Nairobi najdete luxusní čtvrti s nákupními centry, kde se cítíte jako v Evropě, a jen pár kilometrů odtamtud jsou rozlehlé slumy, kde lidé žijí bez tekoucí vody a elektřiny.

4. Jak vzpomínáte na svou první cestu do Keni?

Bylo to v roce 2005 a zažívala jsem jak tam, tak po návratu domů velký kulturní šok, který přetrvával dokonce několik měsíců. Tehdy jsem se v Keni všeho bála, nechtěla jsem tam nic jíst a radši jsem konzumovala instantní jídla, která jsem si přivezla z Čech. Návštěva Kibery, největšího slumu ve východní Africe, byl pro mě samozřejmě velký šok. Také jsem se dlouho nemohla srovnat s tím, že tamní lidé ve mně jako v bělochovi vidí chodící bankomat. Nebylo to jednoduché, a to všechno dohromady zapříčinilo, že jsem zvažovala, že už se do Keni nikdy nevrátím.

5. Bála a bojíte se někdy při svých cestách do Afriky? Čím je potřeba se řídit? Čeho se např. vyvarovat a na co si dát pozor?

Mám-li být upřímná, tak já se úplně nejvíc bojím v letadle, protože mám panickou hrůzu z létání. Zkuste si představit úplně nejvyděšenějšího a nejextrémnějšího cestujícího – a to jsem přesně já, přestože tomu lidé nevěří. Můj manžel by vám povyprávěl. Ten už se mnou létat nechce. Když letadlo přistane v Keni, můj strach se změní v obezřetnost, respekt a pokoru. V průběhu let jsem se tedy dostala do dvou situací, kdy mi tam šlo o život a kvůli tomu jsem se potom pokaždé určitou dobu bála. Ale myslím, že oprávněně. V roce 2007 jsem málem zemřela v západní Keni na tropickou malárii a v roce 2024 jsme cestou z národního parku narazili na hořící barikády a rozzuřený dav lidí, který nám házel kameny pod přední kola, aby nás donutil zastavit. Samozřejmě se snažím se vždy dopředu informovat, ale někdy se věci sejdou tak, že se tomu člověk prostě nevyhne. Nechodím tomu naproti. Vyhýbám se rizikovým oblastem, po setmění se nikde nepohybuji, nenosím u sebe žádné cennosti, nic, co by mohlo provokovat. A samozřejmě se pohybuji s průvodcem. Mluvíme tady ale o „pravé“ Keni, ne o té pobřežní turistické. Tam je to všechno daleko klidnější a bezpečnější.

6. Vašimi studijními obory byl Cestovní ruch a Rozvojová spolupráce. V jednom rozhovoru jste řekla, že jste již při studiu přišla o mnoho iluzí a o další pak při Vašich dobrovolnických cestách. Jaké iluze jste definitivně ztratila, co se dobrovolnické činnosti týče?

Největší iluzí, kterou jsem ztratila, bylo přesvědčení, že hlavním cílem rozvojové pomoci jsou zájmy rozvojových zemí, a že dobrovolnictví a rozvojová pomoc automaticky přináší pozitivní změnu. Realita je mnohem složitější. Zjistila jsem, že mnoho projektů vytváří závislost místo soběstačnosti, že některé organizace jsou více zaměřené na marketing než na skutečnou pomoc, a že dobrovolníci často přicházejí s představami, které neodpovídají místním potřebám. Další iluzí byl koncept "záchrany Afriky". Pochopila jsem, že skutečná změna musí vycházet zevnitř, od místních lidí a komunit. My můžeme být partnery, můžeme podpořit, ale nemůžeme a neměli bychom se stavět do role zachránců. To jen posiluje nezdravé mocenské dynamiky a stereotypy.

7.  Kdy přišlo poznání, že zdaleka ne všechny peníze, které lidé věnují na dobrou věc skončí u potřebných?

Toto poznání přicházelo postupně během mých pobytů v Keni a ztráta těchto iluzí pro mě byla opravdu velmi bolestná. A úplně nejhorší je, když se z pomoci stane byznys.

8. Myslím, že moc pěkně jste vystihla, proč je dobrovolnická činnost rozhodně prospěšná, ale nemyslíte si, že je prospěšná pro Afriku. Dovolím si Vás citovat: …„Peníze kolikrát plynou i tam, kde nejsou potřeba. Místní pak nemají to nejdůležitější: vůli snažit se změny učinit sami. … Afrika si podle mě dokáže poradit sama a nepotřebuje k tomu dobrovolníky z vyspělých zemí. Pokud by nějaké dobrovolníky potřebovala, tak spíš místní lidi. Není dobré je učit, aby se spoléhali na bělocha, není dobré podporovat představu, kterou Keňani mají, že běloši jsou chodící bankomaty, přestože je pravdou, že my proti nim opravdu bohatí jsme. Ale myslím si, že jenom materiálně.“ Začala jste tedy pomáhat napřímo, neboť obchod má podle Vás větší smysl než rozvojová pomoc, a v roce 2018 jste založila projekt Dárky s myšlenkou. Povězte nám o tomto projektu.

Potom, co jsem skončila s rozvojovou pomocí, jsem hledala nové cesty, jak bych lidem v Keni mohla pomáhat, aniž bych jim škodila. Protože jsem hodně působila v nairobských chudinských čtvrtích, měla jsem tam mnoho kontaktů na místní lidi. Věděla jsem, že se sdružují v tzv. self-help groups, ve svépomocných skupinách. Byly to například skupiny HIV pozitivní žen, nezaměstnaných matek či nezaměstnaných mužů. Tito lidé vyráběli originální šperky, které prodávali a tímto způsobem získávali peníze na živobytí. A mě napadlo, že bych s nimi mohla zkusit obchodovat. Měla jsem však několik podmínek. Nechtěla jsem, aby to byla charita. Také jsem nechtěla kupovat výrobky někde na trhu přes různé zprostředkovatele, ale přímo od výrobců, abych věděla, že peníze za šperky se dostanou přímo k nim.

V té době jsem měla domluvené besedy po knihovnách, během kterých bylo možné africké šperky prodávat. I tak jsem byla s prvním nákupem opatrná, protože jsem nevěděla, jestli o to bude v Čechách zájem. Musím říct, že jsem byla velmi překvapená, když se šperky vyprodaly během prvních třech besed. A tak jsem začala pravidelně obchodovat se třemi skupinami – s Victorious Craft Group z chudinské čtvrti Kibera, s Power Women Group rovněž z chudinské čtvrti Kibera a s Vision Group z chudinské čtvrti Ngando.

Zájem o keňské šperky byl tak velký, že mi lidé psali, že by chtěli mít možnost koupit si výrobky i na internetu. A tak jsem za pomoci jedné své čtenářky založila internetový obchůdek Dárky s myšlenkou.

Obchodu s keňskými šperky se skupinami lidí z chudinských čtvrtí se věnuji teprve několik let, ale myslím si, že má daleko větší smysl než jakákoliv klasická pomoc. Nic nerozdávám, ale místní lidé získají díky tomuto projektu práci. Podpořím jejich snahy a aktivity a jejich výrobky se dostanou na evropský trh.

9. Z jakých materiálů šperky jsou?

Tamní výrobci jsou vzhledem k nedostatku materiálů velmi kreativní a dokážou recyklovat téměř cokoliv. Díky tomu jsou jejich šperky velmi originální. Vždyť kdo má šperk z kosti východoafrického zebu, z africké tykve, z banánovníkových listů či z kokosového ořechu?

10. Píšete o silných a smutných věcech a o těžkých lidských osudech. Který příběh Vás hodně zasáhl? A jak se odpoutáváte, aby Vás události, o kterých píšete příliš nezasáhly?

Nejvíce mě zasáhl příběh Kennedyho Onyanga, mladého nadějného malíře z nairobské čtvrti Rongai, kterému jsem věnovala svou novou knihu Africké noci. Víc k tomu nechci říkat, protože bych lidem, kteří by si chtěli knihu přečíst, prozradila část děje. Ale je to opravdu velmi silný příběh.

Já jsem hodně empatický a citlivý člověk, všechno maximálně prožívám a z toho důvodu se od toho odpoutat nedokážu. Pro spisovatele je to samozřejmě velký dar, ale asi si dovedete představit, že někdy je to i prokletí. Zejména u náročnějších témat.

11. Ve svých knihách upozorňujete na falešné léky, kterých je v Keni 30 až 60 %. A na obrovskou korupci, která v Africe funguje. Jak z toho ven?

Řešení tohoto problému musí být komplexní a na mnoha úrovních. Klíčové je posílení regulačních orgánů a jejich nezávislost na politických vlivech. Důležitá je také osvěta, aby se vůbec vědělo o tom, že falešné léky existují. Jenomže dokud bude v Keni taková korupce, jaká je tam nyní, a tolik chudých lidí (což znamená, že v podstatě každý je podplatitelný), těžko se něco změní.

12. Je zde stále rozšířeno čarodějnictví, bílá i černá magie. Prý jste se s dobrým čarodějem setkala. Přesvědčil Vás? A s čím za čaroději lidé nejčastěji přicházejí?

V Keni je víra v čarodějnictví stále velmi živá, a to jak na venkově, tak v městských chudinských čtvrtích. Já jsem se s čarodějem setkala ve velmi těžké osobní situaci, protože den předtím jsem se dozvěděla, že mi nečekaně zemřel táta. Bylo to pro mě opravdu těžké, a kdybych u toho čaroděje byla sama, vzala bych si od něj snad cokoliv, o čem by mi řekl, že mi pomůže s tím velkým smutkem, zoufalstvím a bezmocí, které jsem tehdy cítila. Jeden můj keňský přítel ze střední vrstvy, který tam byl tehdy se mnou, mě ale varoval, ať to nedělám, že by mi čaroděj mohl neúmyslně namíchat i něco jedovatého, že se to prostě občas stává.

Tamní lidé, zejména ti nejchudší, chodí k čaroději, když jsou nemocní a chtějí se uzdravit, když chtějí získat lásku, bohatství, případně se někoho zbavit. Jsem si vědomá toho, že tady to může znít jako pohádka, ale tam v to lidé hodně věří.

13. Řekla jste, že se učíte místní jazyk svahilštinu, abyste se s místními lépe dorozuměla. Už tento jazyk ovládáte?

Asi bych neřekla, že svahilštinu ovládám, ale domluvím se. Když to stíhám, tak mám jednou týdně online lekci s mojí učitelkou Lucy z Nairobi a každý den se věnuji svahilštině na Duolingu. Svahilštinu se učím přes angličtinu, takže to jde samozřejmě trochu pomaleji. Ale zlepšuji se.

14. Jaké místní jídlo jste si oblíbila?

Než jsem začala mít problémy s konzumací lepku, tak mým nejoblíbenějším jídlem byly chapati, pšeničné placky, které se dávají jako příloha k masu, zelenině nebo luštěninám. Teď už si je bohužel v Keni dát nemohu, ale chutnají mi i jiná jídla. Zelenina sukuma wiki, dušená čočka nebo kokosová rýže. Co miluji, jsou džusy z čerstvého ovoce, zejména z manga a výbornou keňskou kávu.

15. Jací jsou Afričané lidé? A jak jiní jsou oproti nám?

Musím začít tím, že "Afričané" nejsou homogenní skupina, ale žijí tam tisíce etnických skupin. Ale pokud se zaměřím na Keňany, které znám nejlépe, vidím několik charakteristických rysů. Keňané jsou velmi kolektivní kulturou, jsou společenští a rodina je pro ně na prvním místě. Když přijdete na návštěvu ke keňské rodině, budou vás hostit, i kdyby sami měli málo. Sdílení je hluboce zakořeněnou hodnotou. Další věc, kterou na Keňanech obdivuji, je jejich odolnost a schopnost improvizace. Dokážou vymyslet řešení v situacích, kde by mnozí Evropané vzdali. Souvisí to s tím, že od dětství čelí různým výzvám a nejistotám. Co se týče rozdílů, vnímám je hlavně v přístupu k času a plánování. V Keni se žije více v přítomnosti, plány se mění podle okolností. To může Evropana frustrovat, ale má to svou logiku v prostředí, kde je budoucnost méně předvídatelná. Keňané jsou také mnohem otevřenější v projevování víry, ať už křesťanské, muslimské nebo tradiční.

16. Před měsícem Vám vyšla nová kniha Africké noci. Můžete nám přiblížit její děj?

Jde o příběh Gabriely, která se vrací do milované Keni v době, kdy zemí zmítají násilné nepokoje a společnost stojí na prahu revoluce. Taxikář Michael, na kterého se při svých cestách vždy spoléhala, na ni tentokrát po příletu nečeká a neodpovídá ani na zprávy. Zdá se, že zmizel beze stopy. V ulicích Nairobi každým dnem sílí protesty mladé generace, která se bouří proti zkorumpované vládě. Navzdory varováním a rostoucímu chaosu se Gabriela pouští do nebezpečného pátrání po Michaelovi a uprostřed dramatických událostí prožívá situace, které znovu rozvíří nejen strach, ale i její vlastní city.

17. Africké noci se odehrávají během protestů v Keni v letech 2024 a 2025. Proč jste si vybrala právě toto bouřlivé období?

Protesty v Keni v roce 2024 jsem bohužel zažila na vlastní kůži a byl to jeden z nejintenzivnějších a nejhorších zážitků mého života. O nepokojích jsem se dozvěděla zhruba dva týdny před odletem. I když jsme měli pojištění storna letenky, na nepokoje se nevztahovalo, a pokud bychom cestu zrušili, každý z nás čtyř by přišel o 23 tisíc korun. Rozhodli jsme se tedy letět a být maximálně opatrní.

Netušila jsem ale, jak vážná situace ve skutečnosti je. Kdybych se rozhodovala znovu, raději bych ty peníze obětovala. Za to, co jsme tam zažili, to opravdu nestálo. I proto jsem v roce 2025, kdy v Keni nepokoje vypukly znovu, neodletěla a cestu zrušila 48 hodin před odletem. „Naštěstí“ jsem z toho obrovského stresu dostala virózu, takže mi pojišťovna letenku proplatila.

Africké noci jsem začala psát krátce po návratu z Keni v roce 2024. Byla to pro mě určitá forma terapie, způsob, jak zpracovat strach, který jsem po návratu velmi intenzivně cítila, a zároveň možnost zachytit příběhy lidí, kteří během protestů bojovali za lepší budoucnost své země.

18. V prosinci minulého roku jste založila vlastní nakladatelství Africké příběhy. Co Vás k tomuto kroku vedlo?

Během své kariéry jsem nejvíce spolupracovala s nakladatelstvím Alpress, které mi v roce 2011 dalo šanci s románem Děti nikoho. Spolupráce byla skvělá a jsem za ni dodnes vděčná. Po skončení druhé mateřské v srpnu 2024 jsem se ale kvůli vysokým zálohám na OSVČ dostala do situace, kdy jsem si musela vybrat: buď s psaním skončím a najdu si “normální” práci, nebo se osamostatním. Byl to pro mě velký krok, ze kterého jsem měla samozřejmě strach, ale psaní miluji a nedovedla jsem si představit, že bych se tomu už nevěnovala. Důvod mého osamostatnění byl zejména finanční, protože jako autor dostanete z jedné prodané knihy kolem 10 %, a tento model pro mě už nebyl dál udržitelný. Další možností bylo vydat si knihy ve vlastním nakladatelství a dát je do distribuce, aby byly dostupné v knihkupectvích, jenomže distribuce si bere kolem 50 % z ceny knihy, což se mi absolutně nevyplatí.

Druhým důvodem je kontakt se čtenáři. Když si knihu lidé koupí přímo ode mě, získám na ně e-mail a mohu s nimi být v kontaktu prostřednictvím mého čtenářského VIP klubu, kde mám pro ně připravené různé výhody a zajímavosti. Členství je dobrovolné a bezplatné. Musím říct, že jsem ráda, že jsem tento klub založila, protože díky němu mám kolem sebe samé úžasné lidi se stejnou láskou k Africe, jakou cítím já.

19. Kde si mohou čtenářky a čtenáři Vaši novou knihu koupit?

Román Africké noci je k zakoupení na webových stránkách mého e-shopu Africké příběhy (www.africkepribehy.cz). Jako bonus získají čtenářky a čtenáři krásnou africkou záložku a elegantně zabalený sáček výborného keňského čaje, který při čtení navodí autentickou africkou atmosféru.

20. Pozvěte na Váš Africký příběh. Proč by si diváci neměli nechat tento večer ujít?

Srdečně vás zvu na večer plný autentických příběhů z Afriky bez filtrů a mýtů. Nebudu vám ukazovat Keňu z katalogů cestovních kanceláří, ale takovou, jakou jsem ji poznala za dvacet let cestování. Čeká vás vyprávění o zemi plné kontrastů, kde se luxus potkává s extrémní chudobou, kde mladí lidé bojují za lepší budoucnost, a kde i v těch nejtěžších podmínkách najdete neuvěřitelnou vitalitu a naději. Uvidíte unikátní fotografie a videa z míst, kam se běžný turista nedostane, od nairobských slumů po odlehlé vesnice. Dozvíte se o projektu Dárky s myšlenkou, který podporuje talentované řemeslníky z chudinských čtvrtí a budete mít možnost zakoupit si originální africké šperky s příběhem. Pro milovníky příběhů bude k dispozici moje nejnovější kniha Africké noci. A samozřejmě bude prostor pro vaše otázky, ráda se podělím o zkušenosti z cest nebo poradím s plánováním vlastní cesty do Keni. Tento večer vám nabídne pohled na Afriku, který jinde nenajdete.

S Hanou Hindrákovou připravila Michaela Jindová, KD Veselí n. L.